30 let jsem sloužil naší zemi
ROBERT ŠLACHTA
PROČ DO TOHO JDU?
Protože chci spravedlivé Česko. Třicet let jsem sloužil občanům a naší zemi. Třicet let jsem spal na ubytovně, nedržel víkendy, ani Vánoce a bojoval za lidi. Třicet let byla má práce mým posláním. Byl jsem polda a jsem na to hrdý.
Pracovat pro zákon znamená, že jste vždy o krok pozadu. Honíte lumpy a zloděje, kteří mají často navrch. Víc peněz, víc techniky a někdy i víc štěstí. Vy ale víte, že máte něco jiného. Pocit, že za vámi stojí lidi. Ti, kteří každý den poctivě chodí do práce, platí složenky, vychovávají děti a na konci dne si chtějí sednout v klidu doma k televizi a na chvíli si oddechnout. Pro všechny tyhle lidi jsem pracoval. Pocit, že bojuji za ně, mne hnal kupředu.
Pak přišel rok 2013 a náš zásah na Úřadu vlády. Milenka premiéra za úplatky od kmotrů řídila tuhle zemi a všichni na to jenom koukali. To jsem já nemohl. Zákon musí platit pro všechny stejně. Pamatuji si na tu noc, před zásahem na Úřadu vlády. Ani jsem nespal, jaké jsem měl nervy. Věděl jsem, že tohle se jim líbit nebude. Věděl jsem, že budou mít pocit, že jsme zašli až moc daleko. Já jsem ale nemohl jinak. Musel jsem udělat to, co jsem považoval za jediné správné. I kdyby to mělo znamenat můj konec.
Ten nakonec přišel o tři roky později. V momentě, kdy politici pochopili, že to se spravedlností myslíme skutečně vážně a nebudeme se za ní jenom schovávat. Dostali strach. Věděli, že si jednou můžeme přijít i pro ně. Proto náš útvar a celý tým nakonec rozprášili. Aby nám už navždycky zacpali pusu.
Já se ale nenechám. Nikdy. Už tehdy, když jsem si za deset minut musel vyklidit svoji kancelář, jsem věděl, že jednou na tuhle křižovatku dojdu. Na moment, kdy se budu muset sám sebe zeptat, jestli jsem ochotný riskovat celý svůj život, všechno, co jsem budoval, a vstoupit do politiky, kde slovo čest a služba už nic neznamená.
A já jsem se rozhodl. Teď je ten čas. Čas na odvahu. Čas na spravedlnost.
Jako polda jsem potkal asi každého lumpa, kterého tahle země má. A nikdy jsem neuhnul.
Nic na tom nezměním. Nikdy neuhnu, nikdy nic neukradnu a nikdy nepůjdu nikomu na ruku. To vám přísahám.
Váš Robert Šlachta
DĚTSTVÍ
Morava, to je krajina mého dětství a místo, ke kterému budu mít vždycky silný vztah. Vyrůstal jsem v 70. letech v Pohořelicicích, městečku s necelými pěti tisíci obyvateli. Táta byl technický pracovník a máma pracovala v účtárně. Rodiče mě ovlivnili hlavně v přístupu k lidem a k povinnostem. Byli jsme doma tři kluci a dostali jsme jasná pravidla, kdo má kdy co dělat. Kombinace pravidel a velké důvěry bylo to, co jsem si odnesl do dalšího života.
ŠKOLA
V Želešicích u Brna jsem vystudoval střední odborné učiliště. Nastoupil jsem na statek v Mikulově. V zimě jsem v dílně opravoval stroje, v létě jezdil na kombajnu a pomáhal při žních. Z téhle doby pochází i ta nálepka „ušatý traktorista“, kterou mi dali po tom, co jsme tvrdě zasáhli proti pravicové extrémistické scéně a chtěli mě tím nějak poškodit. Víte ale co? Já jsem hrdý na to, že jsem pracoval v zemědělství a jezdil na kombajnu. Byli jsme skvělá parta a já na to dodneška rád vzpomínám.
KAPELA
&FOTBAL
Až do odchodu na vojnu jsem hrál v Sokole fotbal. Byl jsem brankář. To je stejný jako bubeník v kapele, vždycky to jistíte nějak zezadu. V jedné rockové jsem hrál od patnácti, vystupovali jsme na „odpoledních čajích“, což byly tehdejší zábavy a vždycky když tam přišel člověk z Veřejné bezpečnosti, schovávali jsme se někde na záchodě, aby nás nenašli. A pak jsme se samozřejmě bavili na hodech, půjčovali si kroje a dlouho se na to s partou připravovali. Tancovalo a pilo se pak celý den.
POLICIE
K policii jsem se dostal až po revoluci, v roce 1991, kdy jsem začal sloužit na obvodním oddělení v Pohořelicích. Jako mladý jsem totiž chtěl být u toho, co se děje, nějak to ovlivňovat, budovat to jinak. Policie už nebyla Veřejná bezpečnost a já jsem se pro tuhle práci totálně nadchnul. Na obvodním oddělení jsem ale moc dlouho nevydržel. Po chvíli mi došlo, že tohle není úplně pro mě. A tak jsem se v roce 1992 dostal k zásahové jednotce v Brně. Tam už to bylo něco úplně jiného. Tady jsme s kolegy začali řešit zásadní věci a tady jsem si prvně sáhnul na větší případy. Prošli jsme s klukama se zásahovky tvrdým fyzickým výcvikem a musím říct, že mě to hodně naučilo.
ÚOOZ
V roce 1995 vznikl Útvar pro odhalování organizovaného zločinu a v tom stejném roce jsem tam nastoupil i já. Od roku 2001 jsem se poté stal vedoucím na brněnské expozituře ÚOOZ. Až v roce 2004 jsem se s těžkým srdcem přesunul do Prahy. Loučit se s lidmi, se kterými trávíte čas dnem i nocí, není nikdy jednoduché. Odešel jsem dělat náměstka Jiřímu Komorousovi do Národní protidrogové centrály. Tam jsem zůstal do roku 2007, poté jsem rovnou přešel jako zástupce ředitele do Úřadu služby kriminální policie a vyšetřování.
KAUZY
V roce 2008 jsem se na dlouhých osm let stal ředitelem ÚOOZ. Za tu dobu jsme toho z týmem zažili a řešili spoustu. Vybírám jenom pár věcí, které se povedly. Celému týmu. Vybudování Národního kontaktního bodu proti terorismu. Vyjednávání o propuštění a převoz pěti našich občanů unesených v Libanonu. Kauza Vidkun, je nyní u soudu. Kauza Metyl, Radek Březina dostal 14 let. Kauza Bereta, taky teď u soudu. Zahájení řízení nedovoleném čerpání státních dotací šéfa lánské obory Baláka. Kauza Šváb a spol., kdy se jednalo o vylákání podnikatelů do zahraničí a mezitím ukradli jejich majetek. Dostali doživotní tresty. Kauza soudce Havlína, který bral úplatky za rozsudky související s alkoholem při řízení. Dostal 6 let. Kauza ředitele Městské policie v Praze Kotrouše, který bral 10 procent ze zakázek na opravy služebních vozidel. Dostal 5 let. Mafiánský boss Soghojan, který naplánoval vraždu řidiče ředitele Sazky. Dostal 22 let. A tak dále, třeba kauzy spojené s pravicovým i levicovým extremismem. Byly to opravdu stovky případů.
KONEC?
V roce 2013 přišel náš zásah na Úřadu vlády. Milenka premiéra za úplatky od kmotrů řídila tuhle zemi a všichni na to jenom koukali. To jsem já nemohl. Musel jsem udělat to, co jsem považoval za jediné správné. I kdyby to mělo znamenat můj konec.Ten nakonec přišel o tři roky později. V momentě, kdy politici pochopili, že to se spravedlností myslíme skutečně vážně a nebudeme se za ní jenom schovávat. Proto náš útvar a celý tým nakonec v roce 2016 rozprášili. Aby nám už navždycky zacpali pusu.
KNÍŽKA
Když jsem na konci roku 2019 odešel ze služeb státu úplně, rozhodl jsem se napsat knížku. O všem, o čem jsem nemohl do té doby mluvit, o celých 30 letech své služby a o všech velkých kauzách, které jsme dělali. Abych poděkoval všem, se kterými jsem pracoval. Abych ukázal můj pohled na věc. Dal jsem se dohromady s Pepou Klímou a knížku jsme v dubnu 2020 vydali. V době koronaviru, v jednom z nejtěžších let naší historie. Vůbec jsem si neuměl představit, jaký bude o knížku zájem, kolik se jí prodá. Tisíc? Deset tisíc? To už by byl bestseller.
DEBATY
Ten zájem mě úplně odzbrojil. Do dneška se prodalo víc než 80 tisíc kusů a knížka se prodává pořád skvěle, chystá se další dotisk. Navíc k tomu všemu jsme se potkávali na debatách po celé zemi, bylo jich víc jak čtyřicet a já jsem rozdal tisíce a tisíce podpisů do knížky. Když už se nešlo potkávat osobně, rozjeli jsme sociální sítě, pak streamy a online debaty s vámi NAPŘÍMO. Těch už bylo celkem přes třicet a jedeme dál. Energii, kterou mi dáváte, jsem se rozhodl překlopit v něco většího. Vybudujeme společně hnutí, které bude mít jeden hlavní cíl. Spravedlivé Česko.
ZÁSADY
Tak a to je zatím vše. Tady začínáme psát další kapitolu našeho společného příběhu. Chtěl bych vám tu ještě rychle říct, jaké zásady v životě vyznávám. Hodnoty, které mi vštípili rodiče a kterým jsem byl věrný celý svůj život. Názory, ty se totiž můžou změnit. Ale hodnoty, ty změníte mnohem hůř.