Posledních pár hodin. Jak to bylo u kauzy Nagyová?

Zbývá několik posledních hodin. Pamatuji si, když takhle bylo několik posledních hodin před jinou velkou akcí. Takovou, co pak změnila můj život. Akce Nagyová.

Tehdy jsem spal tak dvě hodiny denně. Zhubnul třináct kilo. Téměř vůbec jsem nejedl. Byl jsem totálně napnutý.

Celé vyšetřování nemělo na začátku s Nagyovou nic společného. Tehdy jsme pracovali na kauze státního zástupce, který kryl záda kmotrům. Rittigovi a jeho kámošům. V jednom momentě se ale ukázalo, že komunikuje s Nagyovou. O službičkách a protislužbách, o tom, co kde pohlídat a o kšeftech. V tom momentě jsme věděli, že je to v prdeli. Pomyslel jsme si, že to s námi nemůže dobře dopadnout. Myslel jsem si, že když půjdeme tímhle směrem, tak to bude to poslední, co u policie uděláme.

Když na to takhle zpětně vzpomínám, je zajímavé, že ani na jediný okamžik, ani na vteřinu mě nenapadlo, že bychom to měli nechat být. Že bychom ten celý případ neměli dělat, protože tím kopneme do vosího hnízda plného hadů v absolutně nejvyšších patrech politiky. Považoval jsem to za svou naprostou povinnost vůči všem občanům České republiky, bránit náš stát před kmotry a mafií, kteří si v pozadí porcovali republiku. Považoval jsem to za svoji povinnost nehledě na důsledky, které to na mě a na můj další život bude mít.

Začali jsme tedy dělat na případu Nagyová. Čím hlouběji jsme šli, tím horší to bylo. Tak například. Když Nečas odjel na služební cestu mimo Českou republiku, tak Nagyová si dávala schůzky s největšími lumpy v zemi přímo v Hrzánském paláci na Hradčanském náměstí. Ano, přímo tam, kde má svoji pracovnu i premiér! Mysleli si, že jsou absolutně nedotknutelní. Věděli jsme, že to, na čem pracujeme, se nesmí dostat ven. Přiznávám, ne vždy jsme tehdy striktně dodržovali všechny postupy. Spis jsme dělili na části a schovávali po celé republice. Někdy jsme to schovali tak dobře, že jsme to potom ani neuměli najít. Byly to šílené nervy.

A pak přišel ten den. Hrozilo, že jeden z těch, kdo byl v případu až po uši, uteče za hranice. Proto jsem musel rozhodnout z minuty na minutu. Zvedl jsem telefon a řekl: „Realizace BOBO.“ Od tohoto okamžiku jsme věděli, že není cesty zpět. V šuplíku měl každý z nás vypsanou žádost do civilu. Já vím, že to pro většinu lidí moc neznamená, ale když žijete a dýcháte pro policii a myslíte si, že jako policajt i umřete, tak mít v šuplíku něco takového vás pálí u srdce každý den.

Spustili jsme tedy akci. Stovky policistů dělalo svoji práci po celé zemi. Spousta z nich se to, o co se jedná a o koho jde, dozvěděli až na místě briefingu. Pár z nich zbledlo jako stěna. Já jsem šel za policejním prezidentem, oznámit mu co se děje. Ten do té doby o ničem nevěděl. Víte, co mi řekl? Že jsem pi*a. Tak to bychom měli.

Nastal čas jít na Úřad vlády. Musím přiznat, že cestou v autě nebyl moc prostor přemýšlet nad tím, CO se vlastně děje. Jelo se podle scénáře a plánu, na kterém jsme pracovali rok. Všechno muselo běžet krok po kroku.

Na Úřadu vlády náš v kanceláři čekal Nečas. Už věděl, co se děje. Vyřešili jsme základní věci, a pak jsem ho na malou chvilku potkal venku na chodbě. Poprvé jsme tam byli sami dva. Vypadal, že mi chce něco říct. Najednou otevřel ústa a řekl mi, že si mám uvědomit, že jsem svým chováním shodil vládu. Mě to překvapilo. Odvětil jsem: „Vy, svým chováním, jste shodil vládu.“

Následovaly dny a týdny, kdy se celá akce dodělávala.

Pak to ale přišlo. Po počátečním pocitu štěstí, že se celá akce dotáhla do konce, přišly první pocity nasrání a beznaděje.

Nejdřív začaly útoky na mě a na moje lidi. Že jsme gestapáci a podobné nesmysly. Pak přišlo vyjmutí tří poslanců z celé kauzy, kdy soud řekl, že je nemůžeme stíhat. A pak to nejhorší. Naprosto nevysvětlitelná soudní rozhodnutí. Rozsudky, které vůbec nedávaly smysl. Neuznání odposlechů jako důkazu. Cílené zesměšňování kauzy na „kabelky“. Neřešení podstaty věci. Očerňování. Lhaní. Dehonestování.

Není to jednoduché. Stát si za svým. Ani když víte, že rozhodně máte pravdu. Celou dobu jsem věděl, že to, co jsme udělali, bylo správné a že jsme to museli udělat pro všechny lidi téhle země. Ale to nasrání, nespravedlnost, ohýbání pravidel, právnické kličky, cílené manipulace. To všechno, to bylo strašné.

Teď se ale všechno vrací na začátek. Nagyová se bude soudit znovu a já doufám, že se už konečně někdo podívá na podstatu problému. Proč se všemi těmi kmotry setkávala, co za to dostávala, ale zejména, co pro ně ona dělala na revanš.

To je ale jenom jedna kauza. Jedna z mnohých, kterou jsme já a moji lidi dělali. Já se ale ptám. Kde jsou jiné kauzy? Kde jsou podobné velké případy od doby, kdy zničili náš útvar? Kde je za posledních pět let nějaká velká ryba? Já žádnou nevidím. A teď si sami v sobě odpovězte na to, jestli to není proto, že už tady žádné rozkrádání není, nebo proto, že takové kauzy prostě nikdo nedělá, protože kmotři s mafií si to pohlídají shora? Dejte si na to upřímnou odpověď a podle toho se v pátek u volební urny rozhodněte.